Jak nám pomáhá rutina

Za těch zhruba 7 let, co se naše děti učí doma, jsem zjistila, že naše cesta není "Dělám co chci, kdy chci". Někomu to možná funguje, ale nám v tom dobře není. A netýká se to jen učení, ale i domácí práce. Dokud jsme si nestanovili jasná pravidla a nezavedli určité rutiny, stálo mě hodně úsilí přesvědčit děti, aby něco udělaly. Každý požadavek, který jsem přednesla, doprovázelo tisíc výmluv a nakonec jsem to raději udělala sama.

Zjistila jsem, že pokud zavedu správnou rutinu, stanou se tři skvělé věci:

1) Děti přebírají zodpovědnost za svůj život.

2) Jakmile je rutina zaběhnutá, nemusím se většinou s nikým dohadovat, co je třeba udělat a hlavně kdo to udělá.

3) Domácí práce, kterou bych musela udělat já, udělá některé z dětí a já mám více času se jim věnovat, z čehož mají radost i ony.

A jak to funguje? Každé z dětí si vybralo nějaké domácí práce, které si vzalo na starost (například nandat nádobí do myčky a vyndat ho, čištění králičího a kočičího záchodku, úklid jídelního stolu, vynášení odpadkových košů apod.) Vytvořila jsem rozpis prací a přiřadila je všem třem dětem. Seznam je připnutý na lednici, takže všichni ví, jaké práce si vybrali. Nejmenší tříletý má třeba na starost prostření stolu před jídlem, takže řeknu jen: "Je potřeba prostřít před obědem" a Zachy už jde do šuplíku a vyndává příbory a talíře. Nemusím přemýšlet, koho o to požádám a nemusím se s nikým dohadovat, zda to udělá. Sami si jednotlivé práce vybrali a vědí, co mají dělat. Neznamená to ovšem, že jim to někdy nemusím připomenout, nebo že se jim vždycky chce. Třeba když zjistí večer, že je plný odpadkový koš a venku je tma, většinou jdou až druhý den. Ale funguje to mnohem, mnohem lépe, než když jsme to takto nastavené neměli.

Další důležitá věc, kterou jsme museli udělat, bylo zavedení časů, kdy se co dělá. Pokud mám dané, že každé pondělí od 9.00 se děti učí, tak se prostě učí. Je mi jedno, jestli budou vyplňovat písanky, počítat, nebo se učit vyjmenovaná slova. To nechám na nich. Ale ví, že tenhle čas je vyhrazený pro učení. Nějakou dobu trvalo, než si na to zvykly, a přestaly se dohadovat, že chtějí zrovna dělat něco jiného. Dokonce mi teď přijde, že takto jasně nastavená pravidla jim pomohla - je to nějaká jistota, ví, že to tak je, ví, co je čeká a už se nevztekají, že se mají učit.

Také bylo důležité nastavit si, kolik "práce" během času, který je vyhrazený na učení mají vykonat. Zvlášť u naší prostřední, která je schopná cucat půl hodiny tužku a koukat z okna a pak zahlásit: "Už uběhla půl hodina, jdu si hrát!" Takže si vždycky dopředu řekneme, kolik toho chtějí udělat. Třeba stránku z písanky, nebo dvě z pracovního sešitu na matiku. Nechám děti, aby si to vybraly sami, řeknou mi, co všechno chtějí udělat a potom mi přinesou hotovou práci. Poslední dobou chtějí, abych jim to oznámkovala a dokonce protestují, když známkuju moc mírně :D. Dokáží sami zhodnotit, jak se jim to povedlo.

A nakonec jedno ožehavé až výbušné téma - omezení času stráveného u jakékoliv obrazovky. Někdo je zastáncem toho, nechat si děti řídit čas, který věnují mobilům, počítačům, nebo televizi. Byla doba, kdy jsem zkusila nechat to na dětech. Ale viděla jsem, že jim to vyloženě nedělá dobře. Čím více času trávily před obrazovkou, tím více byly protivné, neochotné cokoliv dělat a také unavené. Byly by schopné celý den projíždět Pinterest, sledovat videa na Youtube, nebo koukat na seriály. Navíc jsem přesvědčená o škodlivosti nadměrného zírání do monitorů. Proto jsem se rozhodla, že budou mít technologie omezené. Například nechci, aby děti koukaly do obrazovek před spaním a dopoledne chci, aby se věnovaly jiným věcem. Počítač a telefon mají přístupný většinou od 17 do 19 hodin. Pokud si chtějí dopoledne vyhledat na internetu nějaké informace k věcem, které je zajímají, nebo se učí, tak jim nebráním. Nejstarší dcera mi sama řekla, že je ráda, že to mají omezené, protože se od telefonu nedokáže odtrhnout, vždyť je tam tolik věcí, které ji zajímají... A že když kouká dlouho, tak ji potom bolí hlava.

Tohle jsou věci, které nám fungují. A jak to máte vy? Co se osvědčilo u vás?

Péťa